Nedělej to! 1

1. června 2009 v 17:37 | Guiltinka |  Nedělej to!
Autor: Guiltinka
Žánr: Slash (?)
Přístupnost: To je jedno xD
Párování: Lauki
Příběh: Nechte se překvapit ;)
P.S: Nevím, neznám, nikdy se to nestalo



Prudce jsem zabouchl dveře, pomalu došel ke svojí posteli a posadil se na ní. V očích se mi leskly slzy. Do pokoje pronikalo měsíční světlo. Otočil jsem hlavu k oknu a vyhlédl ven. Na obloze zářily tisíce hvězd. Díval jsem se na ně a přemýšlel. Bylo to tak strašně složité, přemýšlet nad něčím tak důležitým v půl druhé ráno. Ale chtěl jsem to nějak vyřešit. Takhle se to táhlo už osm let. Přesně od té doby co jsem ho poprvé viděl. Bože, on byl tak úžasnej. Černý vlasy mu slušely, ale když se nechal přebarvit na blond, myslel jsem, že už to nevydržím a někomu to vykecám. Ale udržel jsem se. A možná to tak bylo lepší. Prohrábl jsem si rukou svoje (také blond) vlasy a zabořil obličej do dlaní. Teď už jsem se tomu nesnažil zabránit a rozbrečel se. Nechápal jsem, co tak strašného jsem komu udělal, že m osud musel do cesty připlést jeho. Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul. Zdálo se mi o něm...

********************

Další den ráno jsem se vzbudil okolo desáté. Rozhlédl jsem se kolem sebe a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem doma. Zazíval jsem a odebral se do koupelny se osprchovat a trochu upravit. Pak jsem si vzpomněl, na co jsem ten den brzy ráno myslel a chtělo se mi opět brečet. Tentokrát jsem si ale slíbil, že brečet nebudu. "Aki" domlouval jsem sám sobě "prostě na něj zapomeň...on má Paulu...a ty...ty nemáš nikoho...zvykneš si". Vzdychl jsem, vzal si první oblečení, co mi přišlo pod ruku a vyšel ven. Svítilo sluníčko, obloha jasně naznačovala přesný opak mojí nálady. Vstoupil jsem do naší zkušebny a čekal. Kluci měli dorazit každou chvíli. Jako první dorazil Pauli. "Terve, Aki" pozdravil vesele. "Terve..." odpověděl jsem mu sklesle a sklopil hlavu. Zamračil se. "Aki, takhle se mi nelíbíš. Vím, že dokážeš bejt šťastnej ale za poslední rok se ty tvoje nálady zhoršily...co se děje,že jsi pořád tak bez nálady...?". "Nevím" zalhal jsem, ale vzápětí mi došlo, že Pauli tuhle odpověď nesnáší a taky, že pozná když lžu. Vždycky. Poznal jsem to na něm. Prokoukl mě. Ale neříkal nic, jen si sednul vedle mě. Byl jsem mu za to vděčný. Ozvaly se kroky. Zvedl jsem hlavu a zhoupl se mi žaludek. Stál tam ON. Lauri nás oba s úsměvem přivítal, podíval se na mě starostlivým pohledem a začal konverzovat s Paulim. Ani nevím o čem mluvili, nevnímal jsem je...kdybych je poslouchal, věděl bych, že mluví o mně...ale to mi nedošlo, takže jsem se dál snažil poprat se svými myšlenkami. Takhle to dál nešlo. Pauli měl pravdu. Ale co s tím udělat? Do mysli se mi vkradla myšlenka. Hodně...špatná myšlenka. Během okamžiku jsem jí zavrhl a nadával sám sobě, že mě tohle někdy napadlo. Mezitím dorazil i Eero, takže jsme se mohli začít domlouvat na průběhu zkoušky. Najednou se mi zvedl žaludek. Zavřel jsem oči a zatnul zuby. Teď ne...nesmím zvracet. Kluci zmlkli. "Aki...co je ti?" zeptal se mě Lauri znepokojeně. Otevřel jsem oči. "Nic..." zamumlal jsem. "Aki nelži! Víš že to poznám..." Paulimu očividně docházela trpělivost. Chtěl jsem něco říct ale zamotal se mi hlava. Slyšel jsem jen Lauriho vyplašený výkřik "AKI!" a pak nic. Ztratil jsem vědomí.

********************

Probral jsem se. Tohle nebyla moje postel. A už vůbec ne můj dům. Pokusil jsem se posadit ale čísi ruka mě přinutila opět si lehnout. Rozhlédl jsem se. V křeslech seděli s ustaraným výrazem Pauli s Eerem. Lauri zrovna všem přinášel kávu. Takže jsem u Lauriho doma... Když si kluci všimli, že jsem se probral, podívali se na mě takovým zvláštním pohledem. Pak jsem si něco uvědomil. Jednu ruku jsem si položil na břicho. "A sakra..." zaklel jsem sám pro sebe. Pauli si mého počínání všimnul. "Jestli hledáš tohle" zvedl měkkou vycpávku "tak to ti nedám". Byl jsem šokovaný...takže už to vědí. Pauli si nade mě stoupnul. "Aki, můžeš mi říct PROČ? Proč jsi nám to neřekl?" začal. Cítil jsem se provinile. Jeho hlas zněl tak...vyčítavě, zlostně. "J-já" zakoktal jsem. "NO? TAK MLUV!" vyštěkl Pauli, očividně už dost naštvaný "jak jsi tohle mohl udělat, vždyť....vždyť jsi mohl umřít! Kdykoliv ses mohl na pódiu složit a...a" zlomil se mu hlas a radši se zase posadil. "Pauli, nekřič na něj" pohladil mě Lauri po ruce a já měl co dělat, abych neucuknul. Bylo by to moc podezřelé. "Tak co se děje Aki?" zeptal se Lauri. Jeho hlas zněl úplně jinak než Pauliho. Byl přátelský, laskavý...ale já mu nemohl říct pravdu. Nesměl jsem. Nechtěl jsem ublížit jemu, ani kapele. Proto jsem ubližoval sobě. "Nemůžu ti to říct" zachraptěl jsem. "Jo tak jasnéé...Aki si pod tričko dává vycpávky, aby zakryl svojí anorexii, poslední rok se chová jako blázen a ..." Pauli to prostě nevydržel a musel mít nějakou připomínku. "Jdu pryč" vyhrkl jsem a vstal. "Ty nikam nejdeš" zchladil mě Pauli "ne, dokud nám neřekneš proč". "Nemůžeš mě tady držet!" zařval jsem na Pauliho prozměnu já, vymanil se z Lauriho sevření a vyběhl ven. Šel jsem domů. Ohlédl jsem se. Kluci mě nesledovali...takže jsem mohl být v klidu. Doma jsem si uvařil čaj a přemýšlel. Po velmi dlouhé době, kdy už se stmívalo, mi na mysl vytanula ta myšlenky, kterou jsem předtím zavrhnul. Ale byla to jediná možnost. "Ale když už" řekl jsem si pro sebe "tak to Laurimu přiznám". Vzal jsem papír a napsal na něj dopis pro Lauriho. Ještě jsem rychle vyběhl ven a hodil mu ho do schránky.
"Najde ho až ráno" řekl jsem do ticha "to už bude po všem..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máte radši Cinema Bizarre nebo The Rasmus?

The Rasmus
Cinema Bizarre
Obě skupiny mám rád/a stejně

Komentáře

1 hatta hatta | Web | 8. června 2009 v 20:53 | Reagovat

Hezký...moc, fakt MOC hezký... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama