Help Me To Love 2

25. září 2009 v 10:00 | Guiltinka |  Help Me To Love
Kapitola II.

Celou noc jsem nemohl usnout.

Když se mi to konečně podařilo, bylo už k ránu a i přesto,
že jsem se moc nevyspal jsem vstal nezvykle brzo. Když jsem se v
kuchyni objevil o dvě hodiny dřív než obvykle, Lumi začal pochybovat o mém
duševním zdraví, ale na nic se neptal. Stejně jsem mu to u snídaně vyklopil.
Nejen to o tom klukovi, ale i to, jak jsem si celá léta hrál na heteráka.
Překvapilo mě, že to Lumiho ani v nejmenším neudivilo. "Bylo to poznat...
nikdo ale nic neříkal, chtěli jsme tě nechat, až s tím přijdeš sám.
A co se týče toho kluka-dostaneme ho ven, to určitě. Odpoledne se tu stavěj kluci,
tak můžeme promyslet nějakej plán, jak ho odtamtud co nejrychleji dostat"
řekl mi, zatímco uklízel nádobí do myčky. V očích se mi objevil tentýž uštvaný
pohled jako včera večer. Lumi mi položil ruku na rameno. "Klid" prohlásil
bezstarostně a zapnul myčku. "Opravdu ho odtamtud dostaneme?"
zvedl jsem nedůvěřivě oči. "Určitě" kývl Lumi a bylo poznat, že to myslí vážně.

ODPOLEDNE

Zvonek. Zvedl jsem se a došoural ke dveřím. Po otevření jsem se dočkal
nemalé radosti ze strany Strifyho a Kira, přičemž jsem zjistil,
že to co jsem řekl Lumimu, vyklopil on těm dvoum. "No jo" zabručel jsem
a pokoušel se uklidnit poněkud hyperaktivního Strifyho "se přiznám,
že jsem na kluky a vy z toho máte druhý Vánoce". "Hele sklapni Yuníne"
varoval mě se smíchem Strify a o vteřinu později mě málem srazil,
když se vrhnul na Luminora, aby se s ním přivítal. Zašklebil jsem se
na Lumiho a ten mi to vrátil pohledem typu 'Jak málo stačí k dětské radosti'.
To mě rozesmálo a poprvé za uplynulých několik hodin jsem na blonďáka přestal myslet.
Netrvalo to však dlouho, protože jsme si s klukama sedli kolem stolu
a začali vymýšlet plán. Jako nejlepší nápad se po dvou hodinách ukázal ten Kirův.
Přepilovat mříž, vytáhnout oknem blonďáka a pak zavolat policajty,
ať se postaraj o toho grázla. Plán jsme se rozhodli uskutečnit zítra.
Zvedl jsem se s tím, že ještě za tím klukem půjdu. Kluci chtěli jít se mnou
a tak jsme vyrazili ve čtyřech. Cítil jsem se jistěji, ale zároveň se bál prozrazení.
Asi za deset minut jsme stanuli před tím příšerným barákem. Proklouzl jsem vraty
jako včera a kluci se tiše plížili za mnou. Ještě než jsem došel k oknu,
uslyšel jsem rány a zastavil se. "Co to je?" syknul jsem šeptem na kluky.
Chvíli jsme napjatě poslouchali. "Bicí" zamumlal Luminor. Překvapeně jsem se
ohlédnul po klucích. Ve tváři měli stejně nechápavý výraz jako já. "Kde by se tu vzaly..."
začal jsem, ale jakmile jsem nahlédnul dovnitř, pochopil jsem.
Blonďák seděl za bicíma, sluchátka na uších a hrál. "Ani se ti nedivím,
že ses do něj zamiloval" zhodnotil ho Strify. "Kušuj" okřiknul jsem ho šeptem
a potichu zaťukal na sklo. Nic. Neslyšel mě. Najednou se zarazil uprostřed hraní.
Zřejmě zaznamenal pohyb v okně. Všimnul si mě a rozzářily se mu oči.
Okamžitě sundal sluchátka a pomalu došel k oknu. Celou dobu na mě nevěřícně zíral,
jako by přemýšlel, jestli se mu to jen nezdá. Pak si všiml kluků. Maličko couvnul.
"Klid...to jsou mí přátelé" uklidnil jsem ho a on došel až k oknu.
"Zítra, zítra tě odsud dostaneme" zašeptal jsem a on jenom kývnul, jakože slyší.
Bylo vidět, že mi nevěří, ale zároveň vypadal překvapeně, jako by nečekal,
že se tu ještě objevím. Najednou někde třískly dveře a kluk sebou poplašeně škubnul.
"Běžte pryč než na vás přijde. O mě se už nestarejte..." zasyčel potichu naším směrem
a otočil se. Strify s Kirem odskočili od okna, já s Lumim jsme tam zůstali stát,
jen jsme se přikrčili. Do dveří vrazil plešoun. "To je on..." zblednul jsem
a snažil se nemyslet na to, co přijde, ale věděl jsem to. To co včera.
Strify s Kirem se o chvíli později vyděšeně připlížili k oknu. Lumi ohromeně zíral dovnitř,
jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Mě tekly slzy. Marně jsem se snažil sám
sebe přesvědčit, že kluci nebrečí. Stáli jsme tam snad půl hodiny,
než plešoun přestal. Stejně jako včera blonďáka opět nakopnul.
Kiro potichu vyjekl a Lumi vykoktal "Jak-jak tohle může někdo někomu dělat?".
Plešoun odešel a blonďák ležel na zemi a třásl se. Jako včera. Znovu působil
tak bezmocně. Zvednul hlavu a podíval se na mě. Třískly dveře domu.
Na nic jsme nečekali a bleskurychle zmizeli do tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama